Nacházím na webu spousty článků, recenzí, blogů, krátkých aktualit a
informací a vždy se snažím utvořit si v hlavě nějaký celkový dojem,
obraz, či alespoň představu toho, co měl autor na mysli a snažím se na jeho
text nahlížet z několika úhlů pohledu. Recenze bývají různé: zábavné,
zbytečné, zdlouhavé, nebo naopak příliš stručné, zanícené, fundované,
odfláknuté, humorné, ale nikdy nejsou a ani z principu nemohou být
objektivní.
A i když občas vyplivnu na tento blog nějaký článek, na čistokrevnou
recenzi bych si patrně netroufnul. A to z jednoho prostého důvodu:
zmíněná objektivita je pro mnoho lidí natolik důležitým prvkem, že
naprosto postrádá smysl, abych se jako obyčejný fanoušek muziky,
kterému se prostě něco líbí a něco nelíbí, pouštěl na tak tenký led.
Snažit se být v recenzi objektivní, to je jako fandit Baníku a Spartě zároveň.
Co je vlastně účelem hudební recenze? Poskytnout posluchači dostatek informací o nějakém hudebním díle a zasadit názor na jednu nahrávku do širšího kontextu tak, aby si posluchač mohl lépe utvořit obraz o tom, co autor popisuje? Nebo je to čistě vyjádření osobních pocitů z díla na základě toho, jak je člověk vnímavý a jak na něj dílo působí?
Osobně se přikláním spíše k druhé variantě. Velmi rozšířenou výtkou rozezlených fanoušků hudebních těles směrem k recenzentům bývá ono okřídlené: "autor by si měl o kapele nejprve něco zjistit, než tady začne psát takové bláboly..."
To je beze sporu pravda a faktické nepřesnosti mi také vadí. A když už se autor rozhodne chlubit se v recenzi encyklopedickými znalostmi, nebo jen vyšperkovat odstavec nějakou pikantní hisotrkou, měl by si rozhodně vše ověřit.
Ale krásnou a vypovídající recenzi lze přece napsat i tehdy, pokud o kapele vůbec nic nevím. Není potřeba zahlcovat čtenáře tunami faktických informací a vypisovat historii recenzovaného umělce.
Musím se přiznat, že právě recenze, u kterých přímo bije do očí to, že autor recenzovanou kapelu vůbec nezná a je to pro něj první zkušenost, jsou pro mě nejzábavnější.
Jsou totiž tak nějak svěže upřímné a očišťující.
Daleko více pro mě znamená, když někdo napíše, že na něho track č. 6 působí divně a přeplácaně, než když někdo druhý popisuje ve dvou odstavcích kolik kytar je v daném tracku navrstvených, jaký rytmus hrají bicí, kolik zpěvových linek tam je a že basák hraje slapem, abychom se nakonec po osmi souvětích a třech odstavcích dověděli, že skladba je "mírně přearanžovaná".
Samozřejmě z důvodu neznalosti dochází i k velmi úsměvným výlevům, které s recenzí jako takovou nemají vůbec nic společného.
V dnešní době může na net pověsit svoje výplody kdekdo, tak proč ne.
Ovšem když se někde dočtu že "Už Jsme Doma znějí trošku jako Mňága a Žďorp, což je partně způsobeno tím, že používají saxofon", nebo že funky/jazz/rockoví Beatle Bagle jsou "něco jako Vypsaná fixa", to už je opravdu příliš.
Proto se domnívám, že nejlepší hudební recenze je taková, která se vyhne přímému srovnávání a připodobňovaní, která naznačí maximálně nejbližší hudební žánr a dále se zabývá pouze hudbou samotnou, popřípadě texty.
Mě například zajímá, jestli je hudba agersivní, melodická, melancholická, jestli jsou kytary hutné, nebo naopak provzdušněné a čisté, jestli je basa tvrdá a nebo vyčnívá, jestli jsou skladby chytlavé, nebo naopak potřebují více poslechů atd.
Nepotřebuji si v recenzi přečíst jména dalších osmi kapel, které třeba ani neznám, ale jelikož je autor zmínil, jaksi automaticky předpokládá, že my ostatní budeme okamžitě vědět, o co jde.
To je podle mě odfláknutá práce.
Zkuste přidat svůj názor. Co očekáváte od hudební recenze? Jak by měla ideálně napsaná recenze vypadat? Jak to zařídit, aby si ji člověk vůbec přečetl a nesjel pohledem rovnou na počet hvězdiček pod článkem?
