Iggy Pop & Stooges, Praha 19.9.2008

Šlachovitý pán nám předvedl, že všichni jak tu jsme - metalisti, pankáči, máničky, šampóni s gatěma většíma než nafukovací tenisová hala, zkrátka všichni, co se občas snažíme být strašně drsní a s kytarama v rukou kopeme do pozadí maloměštáky, establishment a ikony komerční zábavy, jsme v podstatě jenom takoví kašpárci, kteří blbnou, protože se doma u telky nudí. Tohle byl opravdový, až na kost ohlodaný, špinavý a hlasitý rock´n roll...

Říkali jsme si se saxofonistou, že už je to s náma dost nahnuté a že jsme h...o pankáči, když na koncert Iggyho jedeme autem, ještě k tomu se zajištěným noclehem v hlavním městě. Pal to čert, coby čerstvý třicátník jsem to ocenil, vezmu-li v potaz i fakt, že saxofonistovi bude příští rok čtyřicet, asi už opravdu nemáme zapotřebí povalovat se po nočních vlacích a doufat, že když se zadaří, budeme doma se svítáním.

Ale co, do Práglu jsme dojeli poklidně, navštívili rodiny a známé a večer vyrazili na koncert.
Předkapely nás moc nezajímaly. Visáči jsou sice pořád srandovní a umějí to nakopnout, ale Fixa, to je fakt opruz pro děcka (stejně je to zvláštní: texty celkem zajímavé, dobrý zvuk kytar, chytlavé melodie a přesto mi ta kapela něčím pekelně pije krev. Snad tím mega falešným zpěvem, nebo tím, že jsou fakt úplně všude, skoro se jim už ani nedá vyhnout), proto jsme raději počkali na Stooges v blízké sparťanské hospodě.
Já vím, psát o tom, kde se kdo opil a kolik kdo vypil piv, to je klasická slabina všech reportů o koncertech a festivalech, kterých se na internetu válí tisíce, ale zmínit jsem to musel, protože bych opravdu našel velmi málo věcí, které na světě nenávidím více, než Spartu. Snad jen Deep Purple, nudle s mákem a pivo Holba mohou trošku konkurovat, ale Sparta je spřehledem na čele pomyslného pelotonu, tudíž fakt, že jsem v té sparťanské hospodě byl a dokonce jsem si to tam pochvaloval (12ka Bud za 29, slivovička 35, na Prágl paráda) je patrně jeden z největších paradoxů, které jsem za posledních pár let zakusil.

Uvnitř v hale o pár chvil později. Korzujeme po koridorech a po ploše, čumíme po lidech a po stáncích, jsme plni očekávání. Stage vypadala skromně a my jsme si libovali, že přesně tak to má být.
Blejskli jsme se s Tonym Ducháčkem (je to furt týpek jak se patří), potkali jsme i pár známých lidí, výborný začátek.

Mistrův nástup na pódium jsme bohužel propásli, neboť Z.Suchý pořád žvanil a žvanil a už to vypadalo, že snad ani nepřestane, proto jsme si šli pro pití. Jenže Stooges naběhli ihned po jeho proslovu a spustili. Bez průtahů a bez slitování.

Odbočka: sluší se podotknout, že až do tohoto dne jsem byl tvorbou Iggyho Popa, potažmo Stooges celkem nepostižen. Znal jsem pár hitů a asi jedno album, které jsem si sehnal spíše z povinnosti a z úcty k velikánům. Interpreta Iggyho formátu samozřejmě nelze celé ty roky ignorovat. Svým způsobem mě vždy fascinoval. Ať už svou vizáží, vitalitou, kultem, který se kolem jeho osoby utvořil a nebo šílenými historkami, které o něm kolovaly v médiích a které jen podtrhovaly celkový dojem, že s tímhle chlapíkem to tedy musí být jízda, a to jako že fest... Jak se později ukázalo, bylo to přesně tak. Málokdy se stane, že posluchač dostane přesně to, co čeká a chce, a stejně je mu to málo a chce více...

Po několika prvních skladbách si zvukaři seřídili vše potřebné a na plochu se valil solidní rockový rachot, syrový a přitom moderní, žádná vykopávka a pokus o reinkarnaci zvuku alb z let 1969 - 1973.
Iggy je i přes svůj malý vzrůst naprosto nepřehlédnutelným performerem. S gatěmi až pod zadkem (skoro ho podezřívám z toho, že aby mu nespadly, musí si neustále navozovat erekci, jinak si to nedovedu vysvětlit) stíhal pobíhat po pódiu, vytáčet piruety, skočil si z pódia do publika, nechal se diváky nosit na rukou, pozval na prkna asi patnáct lidí, kteří si s ním a jeho kumpány společně zakřepčili ve dvou písních, osouložil soustavu basových reprobeden, neustále se od hlavy až k patě poléval vodou a pořád byl v kontaktu s publikem. Hlasově naprosto v kondici, žádné zbytečné proslovy mezi písněmi.
Basák Mike Watt se taky docela předvedl. Od samého počátku nám připadal, že je něčím festovně nastřelený, ale co by to bylo za rock´n roll, kdyby si muzikanti občas něco nezobli, že? A pokud byly naše dojmy mylné, tím lépe. Je to prostě ďábel, neboť to byl právě on, kdo Iggymu s jeho show sekundoval ze všech zbylých členů Stooges nejvíce.
Naopak Ron Asheton se snad za celý koncert nehnul z místa, působil dojmem fotříka, který šel náhodou zrovna kolem a řekl si, že by nebylo špatné si s těmi ostatními blázny na chvilku zabrnkat na kytaru, svým způsobem taky docela cool přístup.
Jeho brácha Scott to odehrál s přehledem, těch vylomenin se za bicími beztak moc dělat nedá.
Všechno to podtrhnul Steve MacKay, který nastoupil zhruba na poslední třetinu koncertu a svým saxofonem dodal hudbě Stooges trochu undergroundový nádech, zároveň zvuk kapely jakoby prosvětlil.

Byla to zkrátka parádní rock´n rollová párty, po prvním odchodu z pódia a následném vytleskání zpět zahráli ještě nekolik songů, úplně na závěr podruhé i o saxofon obohacenou hitovku I Wanna Be Your Dog a za hodinku a čtvrt bylo po všem. Ještě že tak. Kdyby to neúměrně natahovali, asi by to v nás nezanechalo takový dojem.
A Iggyho "We Are The Motherfucking Stooges!" mi bude znít v uších ještě nějaký ten pátek.