Jednoho krásného dne jsme něco montovali ve zkušebně a moc se nám nedařilo. Obklopeni starými krámy, většinou nefunkčními, propadali jsme jisté beznaději."Chtělo by to pořádné druty...." plácnul jen tak mezi řečí bubeník a už to bylo.
"Ty vole, to by byl výborný název pro kapelu."
"Jo... a bude to rachot jako prase, co největší bordel!"
"Jo... a budeme hrát v bílých mundůrech a jediné světlo bude celou dobu stroboskop!"
Klasika – další, už asi milióntá padesátá šestá kapela. Nějak se to zakecalo a skoro jsme na to zapomněli.
Jenže o pár měsíců později nám největší kopřivnický metalista Meydan povídá: "Hele chlapi, nevíte o nějaké kapele? Dělám akci v Příboře a chtěl bych něco netradičního, aby to nebyl jen samý black a death metal."
Už jsme byli v dobré náladě, tak jsme mu to vysypali... Že máme uplně parádní novou kapelu, že je to něco mezi industriálem, grindcorem a technem a že určitě neprohloupí.
Vyptal se nás na název a řekl, že se ozve až bude čas.
Úplně jsme to pustili z hlavy a soustředili se na ten náš undergroundový bigbít, hlavně žádné vzrůšo, že jo. Na zkoušky jako do práce, jeden nový song za rok, žádná křeč.
O to větší byl náš šok, když jsme v místním hudebním klubu poprvé uviděli plakát oznamující šílenou metalovou sešlost, která se měla konat zhruba za měsíc a půl.
Mezi 8 nečitelnými logy obskurních tvarů se totiž hrdě vyjímalo i obyčejným písmem vyvedené logo našeho nového imaginárního ansámblu.
Tak to už je vážné, řekli jsme si. Když už jsme napsaní na plakátech, tak bychom asi fakt měli udělat nějakou tu hudbu.
Začali jsme probírat detaily nástrojového obsazení.
Bubeníkovo zjištění, že s ním do nového kraválu nepočítáme, jím hluboce otřáslo!
Slitovali jsme se nad ním a řekli mu, že teda ok, může hrát s náma, ale na bubny ať zapomene. A už v žádném případě činely! A taky že s námi hraje jenom proto, že vymyslel název.
Nakonec to s námi ukecal na dva kotle (floor toms).
Zpěvák si pro sebe uzurpoval kytaru a kytaristu jsme odsoudili k dětským klávesám Casio, pouze basák zůstal u svého.
To by tedy bylo, ale co dál?
Na Aukru jsme zakoupili starý notebook za tři litry (co by to bylo za industriálně / elektronický rachot bez notebooku), nainstalovali šílený softvare FruityLoops a tím to na nějaký čas skončilo.
"Budou nějaké zkoušky?" Vyptával se několik týdnů netrpělivě bubeník. Představa, že by někde vystoupil a nevěděl vlastně s čím ho děsila více než daňové přiznání.
Ujistil jsem ho, že možná nějaká zkouška bude, ale že je klidně možné, že mu o ní neřekneme, aby si udržel odstup.
V ten moment byl zralý na odvezení do Opavy....
"Klídek, klídek… nejprve musím naprogramovat nějaké ty elektronické spodky. Čeho se budeme držet?" Ujišťoval basák zbytek "kapely" po několik následujících týdnů.
Termín koncertu se kvapem blížil a my neměli vymyšlený ani tón. A pak to přišlo. Chvilka odhodlání, dvě dlouhá zimní odpoledne strávená u Fruity Loops a Cubase a týden před koncertem basák slavnostně oznamuje zbytku kapely: "Mám to!"
Vida, když se chce, jde to docela lehce. Ovšem celková stopáž je poněkud nedostačující... cca 20 minut.
Námitky a brblání ze strany ostatních.
"Je to krátké"
"Je to překombinované!"
"Je to moc rychlé!"
"A co byste chtěli, oslové? Jenom kecáte a nic neděláte!" Chce se basákovi vmést jim do tváří.
Nakonec se uklidní a lakonicky poznamená: "To není důležité! Musíme kytarama a bubnama udělat takový rachot, že se z toho metalisti poserou!"
A tak se stalo.
Stačily na to přesně čtyři odpoledne. Dvě strávená doma výrobou tuc tuc bum bum podkladu, dvě společná ve zkušebně.
Samozřejmě nikdo vůbec nevěděl, co tam hraje. Jakš takš jsme se dohodli, kdy uděláme dramatické pauzy, aby to nebyl rachot od začátku do konce, ale tím veškeré zkoušení skončilo.
Dodnes nechápeme, že nezůstalo jen u toho jediného koncertu, jehož jediným účelem bylo vyprovokovat bandu metalistů k nepřístojnostem.
Ti se naopak projevili jako velice tolerantní a otevřené publikum.
Pak za námi chodili a říkali, že to byl nářez jako prase. A my se jen smáli a nevěřili jsme vlastním uším.
Od té doby už těch koncertů bylo celkem 10.
Dokonce máme nahranou desku! CD jsme pustili do světa asi ve dvaceti kopiích, vinyl bude snad někdy v zimě 2010/2011.
Někdy je to docela jednoduché. Léta jsme nechápali všechny ty emo/screamo/hc sebranky, že se jim chce trmácet se po všech čertech ďáblech kvůli setu, který do lidí nasekají za 15 - 20 minut.
Teď už jim rozumíme.
20 minut je totiž někdy až nad hlavu...
