Zápisky z minitour jedné kapely

Účinkují: Frajárula Disgráciáta - vocal Waran - guitar Wachata - klarinet, keyboard Slon - drums Hroch - bass Hajnej - guitar

Plzeň - 34 platících, prodalo se jedno tričko a 8 desek (!!!).
Koncík ok, přídavky v normě, zvuk výborný.
Usměvavý majitel je dobře naložen a DJ Dirty pouští jednu pecku lepší než druhou
Afterparty je ale o něco slabší než minulý rok (méně lidí), tak jsme s Waranem vyrazili jen ve dvou poznávat plzeňská zákoutí, hledali jsme nějaký bar, kde to žije, kde budou nějaké roštěnky tančit u tyče atd, ale nakonec jsme zalezli do jakési herny, kde byli jen frajírci, co hráli automaty a jedna protivná stará barmanka, která furt někam telefonovala a říkala že někdo "příjde dýl..."
Se zbytkem jsme se pak setkali v JazzRock café na "Sedláčkově ulici", což jsem jim z telefonátů a SMS nevěřil a celou dobu jsem si myslel, že si z nás dělají prdel. Ani první taxikář to nevěděl, tudíž jsme se jen ujistili, že to je sranda. Uvěřil jsem to až Frajárule Disgráciatě a nakonec druhý taxikář věděl.
Poseděli jsme tam chvíli, pak už jsme vyrazili k domovu pro tento večer.
Cestou jsme ještě zaskočili na kus žvance do jednoho non-stop grilu, ve kterém si svých 15 minut slávy odbyl Waran. Popadl ukulele, které jsem celou dobu tahal s sebou pro případ, že bychom někde chtěli zajamovat a spustil 15ti minutové blues o kuřecích steacích, sekal to do nás z hlavy a my se svíjeli křečích. Mladá slečna měla za pultem alespoň trošku méně nudnou noční šichtu. Snad jsme ji pobavili...

Ranní pokec s hostitelem a hostitelkou je více než příjemný, poté oběd v hospodě "U uctívaného velblouda", zpátky do klubu pro hebla a.... Přímo vedle klubu obchod s vinylovými deskami - paráda. Čumíme, slintáme nad některými kousky a nakonec se s majitelem (který mimochodem vypadá jako mladší klon Rejžka) docela zakecáváme a necháváme mu tam v komisi nějaké desky na prodej.
Possibly "The Begining Of A Beautifull Friendship"....

České budějovice - platících odhadem 40, prodaly se 4 desky
Koncík nakonec docela jízda, hráli jsme i Revolution a partyja skákala. V klubu byl takový hic, že jsem myslel, že regulérně zdechnu.
Frajárula Disgráciáta ten večer premiérově natáhla červené štrample, no co Vám mám povídat - palec hodně nahoru!
Při zvukovce a nošení aparátu mě postihla první krize - studený pot, celková nespokojenost, brblání a splín.
Spravily to až tři fernety.
Jakmile jsme to zabalili v klubu, šli jsme se vyrovnat s týpkem, který to celé domluvil, do jiného klubu, kde ten den zrovna hráli Traband (proto jsem my hráli jinde - nedopatření při zamlouvání termínů.)
Po ubytování v hostelu kousek od náměstí jsme se za příjemným organizátorem vrátili, dali pár panáků a mimo jiné jsme způsobili docela poprask tím, že jsme tam vystřihli Blitzkrieg Bop od Ramones, já hrál na ukulele, ostatní mě doprovázeli zpěvem, následovala ostravská zlidovělá havířská píseň "Kobzole su fajne". která má asi třicet slok a všichni přítomní na nás čuměli jako na zjevení, jednak proto, že asi nikdy v živote neviděli v akci ukulele, jednak proto, že nerozuměli cca 95 % textu.
Jeden člen Trabandu se s námi ihned podělil o dojmy z právě odehraného vystoupení, zvuk ukulele ho evidentně natolik okouzlil, že jsme s ním pak i vypili, zkrátka bylo veselo.
Ale už bylo po zavíračce, tak jsme se vypotáceli do další knajpy.
Slon už totálně na plech rozrazil dveře ve stylu Billyho Kida vcházejícího lítačkami do saloonu v Santa Fe.
Všem nám vyrazil dech Hajnej - ten si totiž objednal "vodku a dvanáctku", což je u něj téměř neuvěřitelné spuštění se. Celkem asi 3x, takže byl pak taky mírně líznutý a hlavně srandovní.
Nemusím připomínat, že ukulele bylo v centru dění i zde...
Budějky jsou super!

Druhý den zevlování po městě, obídek v knajpě u Vltavy, zjištění, že v klubu na nás nečekali a že máme přijít pro hebla až v 17.00, takže návrat na nábřeží a další zevlování.
Pří nakládání a přesunu mě postihuje druhá krize - celkové znechucení pivem a chlastem, podivné mžitky před očima atd.
Slon se rozhodl oslavit narozeniny, takže jsme v autě popíjeli vodku a kecali jsme o nechutnostech, což jsme si mohli dovolit, protože s námi Frajarula Disgráciáta ještě nebyla (tu jsme nabírali  ve Vodňanech, kam po koncertě odjela s nějakými známými).
V autě mi Waran způsobil několik záchvatů smíchu, kdy jsem myslel, že to neudýchám a valily mi slzy jak hrachy. Už nevím, co to přesně bylo, ale je třeba mít se před ním na pozoru, neboť on tyto zákeřnosti vždycky vypálí absolutně nečekaně a to je pak síla.
Wachata má první stav podobný totálnímu komatu, motá se po Vodňanech jako mátoha a občas jen vyhrkne nějakou hlášku. Krví pohled podlitej, děti se ho bojí a on se bojí jich (plané neštovice, které ještě neprodělal.)

Do Nahořan jedeme přes Bavorov (kdyby byl Bavorov co jsou Vodňany....)
Nastává okouzlení krajinou. V podhůří Šumavy již není nouze o pěkné kopečky, rozlehlé louky s remízky, semo tamo sněhobílý osamnělý statek či vesnička - paráda.
Nahořany mají 50 obyvatel!!
Obyčejně tam na koncerty chodí 120 - 180 lidí, na nás prý bylo historicky nejnižší účast za posledních pět let. Tipuju to tak na 40-50 lidí, prodaly se 4 desky.

Vesnička jako malovaná - je to vyhlášená památková rezervace, celá dědina. Hospoda ve které se hraje je krásná. Spusta starých krámů, útulné prostředí, kuchyně do které je vidět a hlavně... Ty holky za pípou! Byly jako obrázek. Žádné fifleny z nákupních center. Byly tam dvě a obě měly naprosto neodolatelný pohled, vypadaly jako princezny. Takové tvářičky jsem tady na Moravě dlouho neviděl (možná jsem měl jen smůlu.) Ty dvě, to bylo něco nadpozemského...

Před námi hráli Soliloqui. Prošli si nedávno personálními změnami, takže ještě nemají moc písní, ale pokud jim sestava vydrží, nemám obavy, že by o nich nebylo v budoucnu slyšet...  Bylo to hodně jazzové s přesahy do funku a rocku.
Ihned jsem si představil, jak sedím rozvalený v pohodlné pohovce, otevřená lahvinka bílého, relax... Tak na mě jejich hudba působila.

Pro nás byl tenhle koncert výjimečný v jedné věci: Slon byl tak navalený, že skoro ani nemohl hrát. To jsem u něj ještě nikdy nezažil.
Já už jsem se držel celkem zpátky, protože jsem si byl vědom následků. Waran taky v klidu, Hajnej nepil nic, protože byl vylosován, že druhý den řídí (a to bylo peklo, páč jsme museli vstávat už v 7.00) a Wachata si poletoval po jiných vesmírech.
Nakonec to sice Slon něják zahrál, ale ... Při 1.000.000 different Tomorrows, které začíná on sám na bicí, se mu napoprvé vůbec nepodařilo chytit rytmus a jen tam něják zmateně plácal do kotlů, takže to vzdal a začal celý song znovu, už správně.
Při Tell Me. mu minimálně 3x vypadla palička (během jednom songu....) a před přídavkem (po Not The Same) předvedl teátrální výstup, kdy se zhroutil po na zem vedle pódia neschopen jakéhokoli pohybu.
Not The Same samozřejmě partyju rozjelo jak cyp, takže přídavek byl samozřejmostí, ale tentokrát to bylo celé trošku jinak. Nechtěl jsem, ale zbytek kapel mě jednoznačně přesvědčil.
"Dělej, vytáhni ukulele a dej tam Blitzkrieg Bop"
Tak se i stalo a v sále se najednou objevili i ti, kteří tam před tím vůbec nebyli. Všichni ostatní z kapely se mnou zpívali "Hey ho - Let´s go" a Slon hrál jen na kopák.
Partyja byla u vytržení.
Po ukulele vsuvce jsme je dorazili zrychlenou verzí Revolution, total PUNK!

A aby toho nebylo málo, tak jakmile jsme dohráli, pustil borec do péáčka Už jsme doma - Uši!
No a jak jsem byl rozjetý, tak jsem tam poskakoval po sále a řval texty s Wankem a vůbec....
Zajímavý byl pohled na ty kluky ze Soliloqui (zpěvačky se to netýká, ta si taky vesele prozpěvovala Už jsme doma.) Jakmile jsme dohráli, tak tam seděli jako zařezaní a tak něják vypadali, že vůbec neví, co si mají myslet.
Asi jim ten přiopilý ansámbl v čele s Frajárulou Disgráciátou v červených štramplích připadal příliš bizardní.
Jsou to milí společníci, stihli jsme s nim pokecat sice méně, než je obvyklé, ale i přesto:
Possibly "The Begining Of A Beautifull Friendship"...

Poté, co jsem se trochu uklidnil, sešli jsme se ve výčepu a jak už to tak bývá, za chvíli jsme seděli u jednoho stolu a hráli na ukulele, banjo a klarinet všechny možné i nemožné songy co nás napadly. Za hvězdu byl tentokrát Hajnej, který na banjo vysekl pár písní od Beatles a už to bylo.... Celá hospoda řvala s náma a někteří lidi vůbec nechápali, co se to děje.
Afterparty nehorázných rozměrů, zabalili jsme to asi ve 4 ráno.
Týpek, který nás pozval pak říkal, že něco takového tam ještě nezažili... (a hned přidal, že se těší, až přijedeme příště.)

Pak už přesun do staré nefukční školy (nocleh) a následně tři hodiny spánku a přesun domů.
To už komentovat nebudu, páč to už byl jen jeden dlouhý ospalý dojeb....