Havárna - kapela z jiného světa

Věřím tomu, že podobných kapel je v naší zemi nespočet. Skoro bych řekl, že v každém větším městě takových šest... I pět. Jenže to je nepodstatné. Podstatné je, že jednou mi tihle maníci vstoupili do života a ať už mě cesty osudu zavedou kamkoli, zůstanou v něm napořád. Havárna, to je něco, na co se nedá zapomenout.

Nejprve ovšem trošičku odbočím.Poprvé jsem se s Havárnou setkal na festivalu, který je v naší zemi svým způsobem velmi ojedinělý. Jmenuje se Kubafest a každoročně se koná v aréalu střelnice v Břidličné u Bruntálu. Jeden z jeho pořadatelů narazil po náhodě na naši kapelu, pozval nás na zmíněný fest a odstartoval tím takový koloběh událostí, že jsme to s kolegy dodnes tak úplně nepobrali.
Tím člověkem není nikdo jiný, než Kuba Olejníček. Nebýt tohoto osvíceného nedšence, naše kapela by již patrně neexistovala a veškeré naše snažení by se rozplynulo v beznaději hospodských debat, v nářcích nad nekvalitní aparaturou, ve frustraci z neadekvátního přístupu kytaristy a podobných záležitostech, které už rozklížily i daleko slavnější a věhlasnější skupiny. 

Zmíněný Kubafest je opravdu tak trošku zjevením. Funguje zcela bez sponzorů a mezi účinkujícími byste marně hledali jakékoli mediálně profláknuté jméno. Vím, že to, co teď napíšu bude znít velmi otřepaně, ale ono to tak opravu je: pořadatelům jde v první řadě o kvalitní hudbu. Debaty o tom, že pro každého jedince znamená výraz "kvalitní hudba" něco zcela jiného, nyní pominu (na fóru silver-rocket.org mě svého času pobavil komentář jednoho přispěvatele, že "kvalitní hudba, to zní skoro stejně debilně jako kvalitní sex").
Jedná se o to, že "kvalitní" v tomto případě znamená originální, nezvyklá, upřímná, rebelující či nutící k přemýšlení. Na druhou stranu může ono "kvalitní" klidně znamenat jen nářez, fajn kravál, dobrou kulisu pro chlastání, či naprosté psycho.
V tomto je Kubafest jedinečný. A ne jen v tomto. Vždy tam na mě dýchne taková jakoby rodinná atmosféra, všude je dost místa, všechno jde v klidu, žádný spěch, všichni rozesmátí a spokojení, později samozřejmě skoro všichni opilí a zhulení, ale přesto stále při síle a bez agresivních nebo buranských excesů.Nejlépe snad o dramaturgii vypoví krátký výčet účinkujících za posledních několik ročníků: Negero, Deveorva chyba, Elektočas, Pepa Rubbish, Zabloudil, Skrytý půvab byrokracie, Květy, Zloději uší, Nedělní chvilka pouezie Revival Band, Nesselsdorf, Ema Camelia, Lu, Moskvič, Šrouby, Jindra Holubec, Vas Szuszanne, Narcotic Fields, Konfident, Gospel Of The Future, Dřevěné pytlí v jutových uhlích, Špinavé spodní prádlo, Jarý štěp, Traviny jas, Sheeva Yoga, Přímé záběry, Hibakusha, Illegal Illusion a spousta dalších. A samozřejmě Havárna. 

Když jsem je slyšel poprvé, nedokázal jsem se rozhodnout, jestli se mi to líbí, nebo je to naopak strašná hovadina. Co mi utkvělo v paměti je to, že svým zjevem naprosto převrátili naruby veškeré konveční uvažování o unifikovaném vzhledu rockových hudebníků: saxofonista punkáč plivající na pódiu oheň a hrající místy pouze na klarinet, neboť saxofon si během předchozího vystoupení v opojení rozšlapal, zpěvák vagabund s půl metru dlouhými a deset centimetrů hrubými dredy, baskytarista lennonkami obrýlený hippík s šíleným pohledem, klávesák s konzervatoristickým výrazem ve tváři jakoby z naprosto jiné planety, kytarista rastaman (i když tím si nejsem zcela jistý, ti se celkem často měnili, každopádně s nimi hraje teď) a bubeník s vizáží straight-edge vyzábliny z nějaké grindcoreové drtičky.A hudba? Něco na  pomezí Visacího zámku a Plastic People Of The Universe s troškou hospodského halekání a občasnými recitacemi Krchovského básní, vše samozřemě řádně nesladěné a kakofoničtější.Ten večer už hráli celkem pozdě a já byl trošku "unavený", takže první dojmy byly spíše zastřené a smíšené, na druhý den jsem si pamatoval snad jen jednu píseň a to převážně díky jejímu kontraverznímu názvu (Kurva) a velmi nakažlivému refrénu (totéž slovo, jen obohaceno o "já jsem taková... ja jsem....").Vše se změnilo až při našem dalším společném setkání v kopřivnickém klubu Nora. Jednou, možná dvakrát do roka se s lidmi z klubu domluvíme, že uspořádáme koncert kapel, které jsou nám něčím blízké a o kterých si myslíme, že by mohly pobavit. Vzpomněl jsem si na Havárnu, napadlo mě, že by to mohla být celkem legrace, slovo dalo slovo, pozvali jsme ještě pražské trip-hoppery Lealoo a byl to jeden z nezapomenutelných večerů. 

Hoši dorazili do našeho města rozděleni do dvou skupinek, auto a vlak. Ihned jsme je zatáhli do backstage a začali jsme pít. A to opravdu hodně a rychle. Litr staré myslivecké jsme ztrestali rychlostí přesahující warp 6, do toho pivo a všechno možné, a když jsme se vypotáceli na pódium, připadali jsme si jako v Jiříkově vidění. Během našeho setu jsme sice trošku vystřízlivěli a vzpamatovali se, ale to nebránilo kumpánům z Havárny pokračovat v započatém úsilí a dílo zkázy bylo dokonáno.

Jsou to kluci kovaní, jen tak něco je nerozhodí, tudíž jejich nástup na pódium ještě nedával tušit ničeho zvláštního. Ovšem s prvními tóny se všechno změnilo. Saxofonista Tonda odhodil do té doby pečlivě zapnutý sovětský vojenský kabát, naskytl se nám pohled na jeho téměř nahé tělo a jediné co měl pod kabátem oblečeno, byla stará plynová maska s dlouhým chobotem, kterou měl nasazenu přes přirození. Nutno podotknout, že konstruktéři tohoto ochranného prostředku rozhodně neměli v úmyslu používat jej pro zmíněnou část těla, proto se nelze divit, že kolem gumy, kterou měl tonda bezpečně zarytou mezi půlkami, mu ven vyčuhovala obě varlata. Zřejmě to bylo velmi nepohodlné, ovšem vzhledem ke stavu, ve kterém se nacházel, mu to patrně vůbec nedocházelo a jen tam tak stál a snažil se vyluzovat nějaké tóny za saxofonu. Občas padal do odposlechu, ale nějak to vždycky ukočíroval. Kytarista nebyl i přes opravdovou snahu vůbec schopen si naladit nástroj. Činil tak i během jednotlivých skladeb a o každé pauze, nakonec už to basák Kafka nevydržel, odhodil basu a začal vyřvávat, že s tím  idiotem nehraje, že se nato může vys..., načež oba předvedli velmi vydařenou potyčku přímo na pódiu, pěsti létaly vzduchem, stejně tak půllitry s pivem a jiné nápoje. Zajímavé bylo, s jakým klidem zbytek kapely sledoval jejich počínání. Klávesák s bubeníkem si jen s přehledem chránili své instrumenty, aby jim do nich náhodou nevlítnula nějaké ta noha nebo hlava, jinak celkem klídek... Však ono je to přejde a zase bude dobře.No stalo se, po tomto extempore se nadechli k velkému výkonu a rozdrtili nás svým underground-punkem na prach. Táhli jsme to s Kafkou a Tondou různě po Kopřivnici až do prvního ranního vlaku. Tonda odjel tak, jak přijel, tedy v kabátu a s plynovou maskou přes péro. Bylo to v únoru, všude byl sníh a mrznulo. 

Následující setkání proběhlo v Olomouci, v hospodě "Na Ranči". Tam to bylo něco úžasného, ani jsme nevěřili, že ještě něco takového existuje. Vkročili jsme dovnitř a hned nás praštila do uší první deska Našrot, kterou si tam pouštěli jen tak, mezi řečí. A taky Dunaj a spoustu jiné skvělé muziky. Havárna hrála první, což bylo dobře, protože pak už by asi nemohli, my po nich a na závěr další šílená partička - crust / HC sebranka Přímé záběry.Kafkova hláška "všechno jsem sehnal, jenom basu ne, budu si muset půjčit tvoji..." to byl teprve začátek. Opět skvělá zábava, výborný pokec a láhev vodky jako pozornost od majitele. A světe div se, znovu v tom měl prsty Olejníček....

Od tohoto dne se s definitivní platností dá hovořit o soudružské družbě mezi našimi kapelami. Jsme Havárně vděčni za několik nezapomenutelných večerů v olomoucké hospopdě "U muzea", které neřekne nikdo jinak, než Ponorka. Tradičním dýchánkem se stala "oslava prvního máje", stejně tak, jako "vánoční pracovní porada olomouckých muzikantů", naštěstí pro nás tento rok již podruhé i s "přespolními" hosty z Kopřivnice. Havárna v domácím prostředí Ponorky, to je umocněný underground dotažený do maxima. Havárna a Ponorka jsou jako penis a vagína, párek a hořčice, nebo tequila a sůl. Samo o sobě je tohle všechno ok, ale teprve dohormady je to to správné rošambo.