Marbulínkova sestřička s nejmilejší drůbeží

Dříve jsem na hudbu nazíral úplně jinak než dnes. Věci, které mi dnes připadají nepodstatné, byly před sedmi, osmi lety alfou a omegou mého hudebního uvažování. Nikdy jsem se vlastně pořádně nezamýšlel nad tím, co je pro mě v mém hudebním konání důležié. Vždy jsem to poznal až tehdy, když to přišlo. Věřím, že už snad dokážu rozeznat, čeho bych chtěl anebo mohl být součástí, co by mě bavilo, nebo naopak to, k čemu bych ani nepřičichnul. A musím se přiznat, že v případě bruntálského děsuplného uskupení Marbulínkova sestřička s nejmilejší drůbeží jsem stále v rozpacích.

Svoboda, nadhled a nasazení. Těmito třemi slovy se dá shrnout nejen to, co pokládám za zásadní ve veškerém svém hudebním konání i jako posluchač, ale i to, čím se MSsND ve všech směrech vyznačují. Absolutní svoboda je zaručena již tím, že ani jeden koncert není stejný jako ten předchozí.
Hluk, který tihle pánové a dáma umějí vyloudit, je neuvěřitelný, v kombinaci s naléhavostí textů a silou projevu působí každé jejich vystoupení jako dobře mířená rána na solar.
Abych se ale vrátl k původní myšlence - nedovedu si sám sebe představit jako člena MSsND (znáte to, takové to přemítání z dob, kdy aparáty stály majlant a kytary se nedaly sehnat, z dob, kdy jsme si sami sebe představovali na místě jednotlivých členů legendární zábavové kapely Rezon.. joj...), zároveň ale naprosto obdivuji, respektuji a miluji vše, co dělají.
Známe se již nějaký ten čas, o Kubovi O. jsem na tomhle blogu již psal v článku o kapele Havárna, a proto se domnívám, že další popis blízkých vazeb, které na divoké severní pohraničí máme, je zbytečný. V tomhle není jediný problém a šel bych s nimi třeba do samotného pekla.
Mám však strach, že pokud by mi někdy náhodou dovolili, abych si s nimi zahrál, jenom bych jim to kazil.
Přiznám se, že po těch všech tu horších, tu lepších, ale v podstatě pořád totožných kapelách, ve kterých jsem se kdy mihnul, jsem již natolik pokřivený konvenčním uvažováním, že bych se zkrátka asi nedokázal napojit na jejich vlny...
A to je na tom nejvíce fascinující. Člověk v podstatě nemusí umět moc, stačí trošku rytmu v těle a pár akordů, a pokud se jedná o nějaké to jamování nebo brnkání pro pobavení, je v podstatě schopen zahrát si s kýmkoliv.
Jak ale splynout s nečím tak netvárným a věčně se měnícím? Každý jejich koncert na mě působí jako naprosto rozporuplná kombinace sebedestruktivního běsnění a absolutné mimořádné sounáležitosti založené na společném prožitku.
Je třeba uvést na pravou míru jeden fakt - o hudbu takovou, jak ji vnímá 99,99% populace, se v případě MSsND nejedná. Jejich šílené improvizace jsou mnohdy opravdu těžké na strávení, pan šenkýř z Vyšních Vlkodlaků by to patrně popsal jako "vejskání, rachocání a nějaký ty světýlka" a jak už zmínilo více lidí, poslech MSsND naživo vysloveně bolí. Zároveň ale nelze uniknout. Na každém koncertě, který jsem viděl, jsem se přistihl při tom, že si v duchu dokola opakuju: běž pryč, vypadni, tohle tě zabije. Ale ne.. nebuď sračka, už brzy bude konec. A v ten moment se do toho MSsnD opřou ještě více a najednou je z toho čístý a ryzí noise, v té podobě, která osvobozuje a smývá ze světa zlo. V ten moment je proud zvuku a celková naléhavost tak mohutná, že se v ní dá plavat! A kdo tohle jednou zakusil, ví o čem píšu. Z toho se neutíká!
MSsND vymítají zlo a já doufám, že s tím nepřestanou.

"Konečně pořádná kapela..." (citát)