Svoboda, nadhled a nasazení. Těmito třemi slovy se dá shrnout nejen to, co pokládám za zásadní ve veškerém svém hudebním konání i jako posluchač, ale i to, čím se MSsND ve všech směrech vyznačují. Absolutní svoboda je zaručena již tím, že ani jeden koncert není stejný jako ten předchozí.
Hluk, který tihle pánové a dáma umějí vyloudit, je neuvěřitelný, v kombinaci s naléhavostí textů a silou projevu působí každé jejich vystoupení jako dobře mířená rána na solar.
Abych se ale vrátl k původní myšlence - nedovedu si sám sebe představit jako člena MSsND (znáte to, takové to přemítání z dob, kdy aparáty stály majlant a kytary se nedaly sehnat, z dob, kdy jsme si sami sebe představovali na místě jednotlivých členů legendární zábavové kapely Rezon.. joj...), zároveň ale naprosto obdivuji, respektuji a miluji vše, co dělají.
Známe se již nějaký ten čas, o Kubovi O. jsem na tomhle blogu již psal v článku o kapele Havárna, a proto se domnívám, že další popis blízkých vazeb, které na divoké severní pohraničí máme, je zbytečný. V tomhle není jediný problém a šel bych s nimi třeba do samotného pekla.
Mám však strach, že pokud by mi někdy náhodou dovolili, abych si s nimi zahrál, jenom bych jim to kazil.
Přiznám se, že po těch všech tu horších, tu lepších, ale v podstatě pořád totožných kapelách, ve kterých jsem se kdy mihnul, jsem již natolik pokřivený konvenčním uvažováním, že bych se zkrátka asi nedokázal napojit na jejich vlny...
A to je na tom nejvíce fascinující. Člověk v podstatě nemusí umět moc, stačí trošku rytmu v těle a pár akordů, a pokud se jedná o nějaké to jamování nebo brnkání pro pobavení, je v podstatě schopen zahrát si s kýmkoliv.
Jak ale splynout s nečím tak netvárným a věčně se měnícím? Každý jejich koncert na mě působí jako naprosto rozporuplná kombinace sebedestruktivního běsnění a absolutné mimořádné sounáležitosti založené na společném prožitku.
Je třeba uvést na pravou míru jeden fakt - o hudbu takovou, jak ji vnímá 99,99% populace, se v případě MSsND nejedná. Jejich šílené improvizace jsou mnohdy opravdu těžké na strávení, pan šenkýř z Vyšních Vlkodlaků by to patrně popsal jako "vejskání, rachocání a nějaký ty světýlka" a jak už zmínilo více lidí, poslech MSsND naživo vysloveně bolí. Zároveň ale nelze uniknout. Na každém koncertě, který jsem viděl, jsem se přistihl při tom, že si v duchu dokola opakuju: běž pryč, vypadni, tohle tě zabije. Ale ne.. nebuď sračka, už brzy bude konec. A v ten moment se do toho MSsnD opřou ještě více a najednou je z toho čístý a ryzí noise, v té podobě, která osvobozuje a smývá ze světa zlo. V ten moment je proud zvuku a celková naléhavost tak mohutná, že se v ní dá plavat! A kdo tohle jednou zakusil, ví o čem píšu. Z toho se neutíká!
MSsND vymítají zlo a já doufám, že s tím nepřestanou.
"Konečně pořádná kapela..." (citát)