O státním svátku bylo v holešovické hale opět veselo. Svátek metalový, chtělo by se říci.
Slayer se u nás neukázali dlouhých deset let, proto mě k návštěvě této zastávky "Unholy Aliance Tour Chapter III" přiměl spíše fakt, že Tom Araya vedl již nekolikrát v médiích hloupé řeči o tom, že už na to prdí, že už kolem sebe slýchává něco a starém dědkovi atd. A představa, že bych už nikdy nemusel Slayer koncertně zažít, byla pro mě natolik nepřijatelná, že jsem neváhal a vypravil jsem se opět po čase vlakem do stověžaté matičky.
Lupen jsem ukořistil před halou od nějakého týpka za 500 kč, dobrý začátek říkal jsem si. Kontrola na vstupu téměř žádná, kdybych byl islámský terorista, byl bych vysmátý. Takhle mě to spíše zarazilo. Z letních festivalů jsem zvyklý, že ochranky zabavují kdejakou prákovinu (např. víčka od PET lahví...) a tady? Kdybych měl v nohavici schovaný samopal, nikdo by si toho nevšiml.
Když jsem vplul dovnitř, Malignant Tumor už to drtili. Svých 15 minut slávy si asi užili, ale je fakt, že na tak velkou stage se tihle maníci moc nehodí. Jejich obhroublý crust´n roll říznutý metalem je ideální spíše do klubů a na malé festiválky. Potěšil mě ovšem fakt, že si fanoušci v hlasování na webu zvolili zrovna je. Jsou totiž ze všech v soutěži zúčastněných kapel nejblíže tomu, co je mi na hudební scéně blízké a sympatické, tzn. poctivost, upřímnost a nadhled, čili hodnoty mnohem důležitější, než například bezvadné hráčské výkony a perfektní mediální prezentace.
Od kámošů v Kopřivnici jsem slyšel na Amon Amarth samou chválu, byl jsem proto vcelku zvědav. Už při zvučení bylo patrné, že kytary budou naladěny proklatě nízko, což se posléze i potvrdilo a musím říct, že tentokrát to bylo spíše ku škodě. Možná to bylo místem, kde jsem stál (cca 15 metrů od pódia) a akustika holešovické haly stojí beztak za prd, každopádně zvuk kytar byly velmi zahuhlaný a nekonkrétní, bicí mi připadaly jako klasické vysypané kobzole, zkrátka nic moc. Lepší to bylo v melodických pasážích a harmoniích, ale v rifech to prostě nefungovalo. Situaci trošku zachraňoval zpěvák. Jeho projev byl sice poněkud monotónní, ale nepostrádal hrdelní sílu a přesnost ve frázování. Navíc se snažil s publikem komunikovat i pomocí několika českých slovíček a jeho anglické komentáře byly natolik zjednodušené, že i méně vybavení angličtináři mohli v pohodě rozumět všemu, co říkal. A narozdíl od jiných, rádoby drsných panáčků (viz. dále) se obešel bez profláknutého "fuck" ve všech možných podobách a za každým druhým slovem...
Show nijak nevybočovala ze standartních metalových kolejí, při prvním hromadném točení mařenama všemi členy najednou jsem sice myslel, že vyprsknu smíchy, ale co už. Patří to k tomu jako Manka k Rumcajsovi.
Vikingská image kapely je fajn, zpěvák si semo tamo přihnul z rohu, který mu visel u pasu. Jaké zvíře jej před svou smrtí hrdě nosilo na hlavě, to nedokážu posoudit, nicméně jsem vokalistu stejně podezříval z toho, že tam nic nemá a dělá to jen tak na efekt. Ale účel to splnilo, vypadalo to "cool".
Celkový dojem tedy sympatický, ovšem ten zvuk...
Mastodon jsem tak nějak prozevloval, potkal jsem šíleného kámoše Itala z Fulneku, taky partičku ochmelků z Žabně. Trošku jsem se zakecal a proto jsem na plochu přišel až na poslední 3 songy.
Mastodon bohužel hráli ochuzeni o jednoho kytaristu, který dříve během turné zkolaboval a byl mu předepsán klid na lůžku, ale z těch nekolika skladeb, které jsem vyslechl, mi jejich hraní i tak připadalo dostatečně heavy a plné. Tentokrát jsem zvolil místo za zvukařem, zhruba v prostoru, kde za normálních okolností bývá mantinel za hokejovou brankou a tam to bylo o poznání lepší. Zvuk čitelný, hudba zajímavá a neotřelá.
Trošku mi svým pojetím připomínali Tool, ale opravdu jen vzdáleně. Nepůsobili tak intelektuálně, jejich projev byl přímočařejší a metalovější. Zároveň však nepostrádali smysl pro hračičkaření, liché doby, nepravidelné důrazy atd.
Jakmile dohráli, litoval jsem, že jsem jim nevěnoval větší pozornost, snad někdy příště, v kompletní sestave na samostatném headliner vystoupení...
Úpravy pódia dávaly tušit, že je před námi vizuálně podstatně bohatší show. Hradby reprobeden byly ukryty za působívými malbami na velkých plátnech, plachta v pozadí s klasickým metalovým motivem (nějaká příšerka cenící zuby) a logem kapely byla daleko větší než všechny předchozí a bodové reflektory umístěné na protilehlé straně haly byly připraveny osvětlovat jednotlivé sólující muzikanty.
Co musím na výkonu Trivium (a jejich zvukařů) ocenit, je fakt, že poprvé za celý večer byl zvuk opravdu masivní, agresivní, čistý a konkrétní, rozhodně to tedy lze říci o již zmiňovaném místě "za brankou". Jestli to tak bylo v celé hale, netuším. Hudba nenudila, byla to zajímavá směs různých metalových stylů - od klasického thrashe, přes hardcoreové výpady, místy i s náznaky death metalu, až k obyčejnému heavíku... Muzikanti byli neustále v pohybu, publikum na ně reagovalo parádně a ihned po první skladbě je přijalo za své.
Vždy mám rád, když je v kapele více hráčů, kteří jsou schopní i obstojně zpívat a pracovat s vokály. Trivium jsou přesně ten případ. O zpěv / řev se podělili všichni více méně stejným dílem.
Poněkud zvláštně na mě ovšem působil fakt, že jsem se po celou dobu nemohl zbavit pocitu, jako bych se ocitl zpět v 80tých letech a to i přesto, že jejich produkce zněla místy velmi moderně... Klasické metalové pózy - noha na odposlechu, záklony, hra na kytaru ve vertikální poloze, naznačování soulože s kytarou a podobné vylomeniny, to jsem ještě vydýchával relativně v klidu. Ovšem "fuckování" téměř v každé vyřčené větě mezi jednotlivými songy, to už mi trochu vadilo.
Je sice fajn, když vám jako posluchači kapela maže med kolem huby a tvrdí, jak jste skvělí a jak je to tu parádní, že máme krásnou zemi, Praha je úžasné město a kdesi cosi, ale tohle už bylo opravdu moc: "You are fucking great, fucking fucking great, fuck! Yeah!". Někomu to možná imponovalo, někdo to ocenil možná proto, že fuck je jediné anglické slovíčko, které pořádně zná, ale na mě s tím pánové nechoďte... Zažil už jsem spoustu skvělých koncertů, kdy na začátku řekla kapela ahoj a na konci díky a bohatě to stačilo. Tohle bylo vyloženě pochlebování stádu způsobem, kterému stádo na 100% porozumí, tím pádem jakoby i trošku podcenění inteligence velké části stáda...
A co mi pilo krev úplně nejvíce, byly některé naprosto příšerné popové popěvky v refrénech. Sice s přehledem zvládnuté, ale úplně mimo mísu. Najednou jakoby se z poctivé metalové kapely stala kutálka pro děcka!
Nevím, jestli tohle mají zapotřebí. Brouzdal jsem na druhý den internetem a našel jsem pár zajímavých komentářů, např. jeden, který tvrdil, že "Trivium jsou oficiální MTV revival Metallicy" a podobně. Asi na tom něco bude.
Ovšem i přes veškeré výhrady, které jsem tu na jejich adresu vznesl, mě jejich vystoupení bavilo. Po celou dobu jsem si spokojeně podupával do rytmu a říkal jsem si, že kdyby všechny nové metalové kapely hrály alespoň z poloviny jako oni, nemuselo by to být s metalistama ještě tak zlé.
Patrně je na čase zmínit fakt, že žádnou z doposud zmíněných kapel jsem před tímto koncertem nikdy neslyšel. Pouze jeden song Mastodon asi před pěti lety na nějaké kompilaci, jinak nic. Něměl jsem proto možnost porovnávat aktuální formu s albovou tvorbou, zárověn jsem nebyl alby ovlivněný, takže moje dojmy nebyly zatíženy předchozí zkušeností.
Ale stejně to bylo všechno pouze o....
Slayer! Z počátku šok. Co to je za maras? Po úvodním reprodukovaném intru jakoby místo metalové kapely spustila slévárna závodu 5 ve Vítkovicích. Muzikanti ukryti za bílou plachtou nejprve rozvazbili své kytary, chvilka napětí, očekávaná erupce apokalyptického kytarového běsnění a místo toho... Bordel.
Plachta spadla, Lombardo nastartoval svůj stroj a to bylo asi to jediné, co se dalo v kouli hluku rozpoznat. Říkal jsem si, že to snad ani není možné. Trivium před nimi zněli třikrát lépe. Že by umělecký záměr? Težko. Že by hlavní hvězdy měly kolem sebe horší tým zvukařů a techniků? Velmi nepravděpodobné, celé turné patrně zvládalo jedno crew... No, teď už na to asi nepříjdu, ale dost mě ten nepoměr v kvalitě zvuku vytočil.
Čekal jsem, že mě nástup Slayer odfoukne o pět metrů dál, místo toho jsem tam jen stál a nevěřícně kroutil hlavou.
Naštěstí to byl jen typický nevyvážený úvod. Jak se dalo čekat, nebyli jsme my posluchači jediní, komu to rvalo uši a zvukaři veškeré nedostatky během několika málo písní napravili.
Pak už jsem se jen nechal hýčkat.
Měl jsem obrovskou radost z toho, jak celý koncert hlasově zvládl Tom Araya. Z loňských videí na youtube jsem nabyl dojmu, že už ho to asi opravdu moc nebaví, ale tohle nebyl ten den.
Zazněly všechny mé oblíbené songy, hlavně South Of Heaven, Seasons In The Abyss, War Ensamble, něco málo z posledního alba Christ Illusion, jedna úplná novinka a potom se stalo něco, v co jsem vůbec nedoufal a co muselo všechny přítomné srazit do kolen: Angel Of Death, Piece By Piece, Necrophobic, Altar Of Sacrifice, Jesus Saves, Criminally Insane, Reborn, Epidemic, Postmorttem a Raining Blood. Tedy komplet celé legendární album "Reign In Blood" z roku 1986, přehrané živě přesně v tom pořadí, v jakém jsou skladby na albu nahrány.
Musím se přiznat, že toto jsem na místě nezaregistroval, jelikož jsem byl naprosto pohlcen tím nepřetržitým kvapíkem. Hlavou mi to blesklo až při závěrečné Raining Blood, ale ověřil jsem si to až doma z reakcí fanoušků na netu.
Slayer nepřidávali. Spoustu lidí tím velmi podráždili, zmiňují to téměř všichni recenzenti, zároveň téměř všichni píší o tom, že koncert trval hodinu. To ovšem podle mě není pravda. Dle jednoho článku začal set Slayer ve 21.15. Bohužel, čumět na hodinky, to bylo to poslední, co by mě při úvodních tónech intra mohlo napadnout, tudíž tento údaj nemohu potvrdit. Když dohráli, podíval jsem se na mobil a na displeji bylo 22.45.
Tak nevím - hodina a půl, to je podle mě dostatečná nálož kraválu. Jistě, přídavek je vždy fajn a dává to fanouškovi pocit, že není kapele lhostejný, ale i vzhledem k výše popsané radosti z "Reign In Blood" jsem jim jeho absenci rád a s klidným svědomím odpustil.
