Už za hodinku budu opět na den a půl odstřižen od starostí všedního dne a spolu s několika spřízněnými dušemi se ponoříme do světa Call Of Duty 4 a FlatOutu.
Ano, i když je nám všem, přes třicet, dvakrát ročně si vyhradíme víkend na to, abychom zcela nepokrytě a dobrovolně promarnili několik desítek hodin hraním PC her u kamaráda v bytě.
Zpravidla nás bývá osm a tento počet je tak akorát. Už tak na nás sem tam buší rozzuřený soused.
Je jasné, že po těch letech už se z toho stal takový rituál, že snad ani není třeba zmiňovat se o reálném důvodu toho, proč jako idioti vláčíme svoje kompy přes půl města, ale abych nezanechal myšlenku nevyřčenou, omezím se na suché konstatování, že rozhodně nejde o soutěž v tom, kdo nasbírá více fragů.
Jsme rádi, že se dvakrát za rok slezeme, popijeme nějaké lahváčky, v deset večer objednáme hromadně pizzu, mezitím se honíme po rozbombardovaných ruinách a pořváváme na sebe z pokoje do pokoje hlášky typu: "ježíš máááárjááá.. vy jste lamy..." nebo " to jsme si vás zase pápli he he he..." a užíváme si hlavně tu srandu a to, že takoví "staří" idioti jsou ještě schopni a ochotni obětovat víkend pro něco tak nicotného.
Občas obejde kapitán Majklík všechny s panáčkem slivovice a jako tradične to nad ránem vypadá tak, že nejsme schopni strefit ani vrata od stodoly, natož Kefu zakempeného za gaučem.
Ještě že to tak je, sám jsem zvědav jak dlouho nám to bydrží. S přibývajícím počtem dětí a manželek mezi námi to asi půjde trošku do kytek, ale snad přežijeme.
"We have being defeated comrades..."
